TOHLE JE MŮJ PŘÍBĚH...

Dlouhé roky se moje sebevědomí pohybovalo téměř na hranici nuly a já nevěděla, co s tím. Až když jsem si uvědomila, že mi tenhle problém začíná zasahovat nejen do mého osobního života, ale i do manželství, řekla jsem si DOST!!! Začala jsem hledat různé možnosti a cesty jak se z toho dostat...

 

Kdybych se teď mohla posunout o spoustu let zpátky, psala bych o úplně jiném člověku, přesto o sobě.

Moje dětství nebylo nijak šťastné. Rodiče se rozvedli, když mi bylo 9 let. Shoda okolností mi dovolila uvidět svého otce v choulostivé situaci s cizí ženou, bylo mi 8. Směs nenávisti, zrady a osobního odmítnutí mě úplně ochromily. 

Pamatuji se, že otec dost pil, často mě častoval slovy kritiky a tělesnými tresty. Maminka pro mě neměla pochopení. Nepamatuji si, že by si se mnou někdy hrála. Moje problémy v dospívání řešila trestem nebo výsměchem, kamarádky jsme nebyly. Dnes už se na ně nezlobím. Vím, že to lépe neuměli, protože je to také nikdo nenaučil. 

Už od puberty jsem měla problém se svými vrstevnicemi. Začala ze mě vyrůstat docela hezká holka a tak mě moje dívčí okolí vnímalo jako konkurenci. A konkurenci je potřeba zničit! Nejlepší taktikou je zničit vaše sebevědomí, šlo jim to výborně. 

Bylo mi dvacet, když jsem se vdala 250 km od domova. Cítila  jsem se sama. Bez přátel, bez rodiny. Moje nízké sebevědomí mi nedovolovalo seznámit se s novými lidmi a najít si nové přátele. Vymlouvala jsem se ze společných akcí s manželovo kolegy a kamarády. Ve společnosti pro mě neznámých lidí se mi dělalo špatně...

A tak jsem kolem sebe postavila zeď a na obličej nasadila masku nepříjemné, nepřístupné, tvrdé ženy s ostrými lokty. „Tu nic nerozhodí", říkali.   Moje brnění fungovalo výborně. Ale jen venku. V bezpečí samoty jsme mockrát brečely já i moje duše.

Myslela jsem si, že to brnění s sebou budu vláčet pořád, že bude těžké se ho po tolika letech zbavit, ale teď už  vím, že ho nepotřebuji.  Už se nebojím slov kritiky, ani odmítavých postojů k sobě samé, protože vím, že to se mnou nemá nic společného. Je to jen postoj těch druhých...

Na své nové cestě jsem přečetla spoustu knih a navštívila spoustu seminářů, workshopů a přednášek, přešla jsem po žhavém uhlí, abych pochopila, že vše je jen v mé hlavě. Už při prvním kroku, kterým jsem se bosou nohou dotkla žhavého koberce, mi bylo jasné, že teď už dokážu úplně všechno a s krokem posledním padly poslední limity, které jsem měla nastavené ve své hlavě.

Za ty roky jsem nasbírala obrovské množství poznatků a zkušeností, přišlo mi do hlavy nespočet uvědomění, přenastavila jsem si žebříček hodnot.

Píše se rok 2014 a já mám za sebou obrovský kus práce sama na sobě. Jsem konečně absolutně šťastná. Jsem téměř 25 let vdaná, mám 3 úžasné zdravé děti, konečně dělám to, co mě opravdu baví. Cítím obrovskou pokoru a vděčnost...

Držím ti palečky a přeji hodně štěstí na tvé nové cestě životem.   

P.S. Já věřím na zázraky a tak se mi dějí. :)

Marcela